Jdi na obsah Jdi na menu

Nedělní

10. 11. 2013

        Usedám opět ke stroji po přestávce zaviněné mým naštváním na dotyčný přístroj, neboť čtvrteční zprávu, nad kterou jsem strávil dobrou hodinu svého času, odeslal neznámo kam. Stačil neopatrný pohyb prstíkem a bylo to. Pátral jsem potom, kde se dalo, ale už se mi nepodařilo jí znovu najít. Tudíž jsem se na něj zdravě naštval a až dnes mé naštvání poněkud polevilo. Pokud mi to však udělá ještě jednou, má to spočítané.

        Snažil jsem svěřit se svými rozpačitými dojmy nad výsledky, kterých v poslední době dosahujeme v Čj. A ještě k tomu v takovém lehoučkém učivu, jako je pravopis souhlásek uprostřed a na konci slova. Když to děláme společně ústně, jde nám to jedna radost. Řekl bych dokonce, že v tom neuděláme chybu. Pak to píšeme a je to jak něco úplně jiného. Poslední diktát, který jsme psali právě ve čtvrtek, jsme si napřed přečetli společně ( omlouvám se v duchu všem předchozím žákům za více jak 30 let - nikdy předtím jsem to neudělal ), odůvodnili jsme si pravopis takřka u všech obtížných jevů a výsledek ? Viz žákovská. Chválím všechny jedničky a dvojky. Speciálně slovo chudobky jsme si vysvětlili, proč se tak jmenují a co tam tudíž napíšeme. Pak mi nezbývalo než žasnout, kolik dětí to zřejmě vůbec nevnímalo. To samé o den dříve ve cvičení na doplňování z uč. Opravdu nevím, čím by to mohlo být. Napadá mě pouze nevnímání. Už jsem si několikrát všiml, že když někoho přímo neoslovím a hovořím ke všem, nevnímá, co jsem povídal. Ověřil jsem si to i v pátek při geometrii. Učili jsme se měřit úsečky. Myslel jsem opět, že to bude jen takové rychlé procvičení a pojedeme dál. To jsem se tedy spletl. Ještě že tam byla zrovna p. asistentka, která se mnou obcházela třídu a jednomu po druhém jsme vysvětlovali, jak to mají dělat. Přitom jsem to předtím kreslil na tabuli- sem přiložíme nulu, tady přečteme. Velké čárky jsou centimetry, malé milimetry. Na konci hodiny jsem dal na známky změřit 4 úsečky a sami uvidíte, jak se s tím kdo vypořádal.

        Tak mám zatím alespoň radost, kolik dětí se už naučilo Horu Říp. Přitom to bylo dobrovolné. Někteří už nám jí dokonce říkali dvakrát a chtěli by ještě jednou. Doufám tudíž, že jim jméno Jaroslav Seifert napevno uvízne v hlavě. Tolik slavných rodáků a nositelů Nobelových cen zase nemáme. Původně jsem se domníval, že tuto básničku zarecitujeme v září nad jeho hrobem, jako jsme činili každý rok. Bohužel, člověk míní a příroda mění. Tak to necháme na příští rok. Ten nám bude, doufám, nakloněn více, než ten letošní třináctkový.

        Musím přidat také velkou pochvalu. Ve čtvrtek jsem přišel až na desátou a pak jsem slyšel od lidí, kteří tam byli místo mne, pochvaly, jaké mám hodné děti. A nebylo to poprvé. Už se mi to stalo několikrát.

         Při výtvarné výchově jsme si povídali o Josefu Ladovi, jelikož jsem někde četl vyhlášení výtvarné soutěže na téma Ladovská zima. Tudíž jsem si řekl, že bychom to mohli také zkusit, protože poslední výkres se nám povedl. Pouštěl jsem proto dětem Ladovy zimní obrázky s typickým hrusickým kostelíkem a s dětmi při zimních radovánkách. Na některých se často objevovala postavička troubící za noci na roh. Ptal jsem se, ví-li někdo, jak se říkalo tomu pánovi a co měl na práci. Nikdo nevěděl. Snažil jsem se napovídat: Chodil v noci, no, jak se mu tedy říkalo? První nápad byl nocař, potom už přišel na řadu NOČNÍK. Bývá u nás i veselo, když zrovna nic nepíšeme.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář